Já už nemůžu. Takhle vypadal můj syndrom vyhoření a co mi pomohlo

Po mateřské jsem do práce, kde jsem dělala projektovou manažerku, nastupovala plná energie a radosti. Vedle toho jsem chtěla rozjíždět i svůj osobní projekt. V práci mi nabídli práci koordinátorky projektu. Věděla jsem, že mě to bavit nebude, ale v tu chvíli jsem pracovat chtěla, a tak jsem na to kývla. Ta práce měla být původně na čtyři hodiny denně. Jenže se to postupně začalo časově rozlézat mnohem víc, než jsem čekala. Chtěla jsem projekt dodat dobře, a tak jsem pořád přidávala.

Šéfovi jsem říkala, že to nestíhám a že potřebuju pomoct. Jenže žádná pomoc nepřišla. Jak jsem to celé měla na svém hrbu a nestíhala, začalo se to postupně sypat. V práci přibýval chaos, já byla čím dál vyčerpanější a docházely mi síly.

Zapomínala jsem. Pořád mě bolela hlava. Žaludek jsem měla sevřený. Chytila jsem každou nemoc, která prošla kolem. Nedokázala jsem se soustředit. Byla jsem na schůzce, někdo mluvil, a já ho najednou slyšela jako v mlze a vůbec nechápala, co říká. Koukala jsem na ostatní, přikyvovali a vypadali, že chápou, a já si v tu chvíli říkala: sakra, co to je? Bylo toho všeho moc a já nevěděla, kde začít. Větu „já už nemůžu“ jsem doma říkala dost často.

A pak to přišlo. Pracovala jsem zase nemocná a po jedné pracovní schůzce mi došlo, že už dál nemůžu. Šla jsem tedy za doktorkou a ta mě poslala na nemocenskou. Tehdy mi došlo, že tohle už není jen únava nebo náročné období.

Doma jsem jen seděla, brečela a koukala do prázdna. Dítě okolo mě pobíhalo a já nebyla schopná se na něj naladit a být tady pro něj. Dělalo mi hrozně dobře dívat se na YouTube na záběry z přírody s uklidňující muzikou a jen tam tak být. Bylo mi velmi nepříjemné jen otevřít pracovní počítač. Nakonec jsem ho prostě vypnula a dlouho už nezapnula.

A pak mi to došlo i v širším smyslu. Já jsem už strašně dlouho nebyla nikde sama. Nikde, kde bych si mohla odpočinout a doplnit svoje potřeby. Pořád jsem jen odbavovala, co chtějí a potřebují ostatní.

V tu chvíli jsem věděla, že potřebuju pryč. Od práce. Od domácnosti. Od manžela. Od dítěte. Od psa i kocoura. Od všeho, co po mně něco chtělo. Měla jsem pocit, že už jen dávám.

Bojovala jsem s pocitem selhání. V hlavě jsem měla, že jsem to nezvládla. Jenže postupem času mi došlo, že takový tlak a tolik povinností se ani zvládnout nedá.

Na koučinku jsem zjistila, že jsem na sebe moc přísná a že se musím dát na první místo. Jinak nebudu fungovat v žádné životní oblasti. Velkou úlevu mi přinesla i jedna věta z knížky: „Vesmíru jsi úplně u p.....e.“ Pro mě to ve výsledku znamenalo jediné. Je vlastně úplně jedno, kolik úkolů odbavíš. Ty úkoly tu budou pořád. Ale ty ne.

Koučink mi taky pomohl zamyslet se nad tím, jestli tuhle práci vůbec ještě chci dělat a jestli mě ještě naplňuje. A právě tam jsem si začala ujasňovat, co a jak budu dělat dál.

Postupně jsem si začala věci skládat víc podle sebe. Ujasnila jsem si svoje životní priority a začala měnit i každodenní fungování tak, aby moje dny víc odpovídaly tomu, na čem mi záleží.

Ne tomu, co je zrovna nejhlasitější. Ne tomu, co po mně chtějí ostatní. Ne tomu, co se „má“. Ale tomu, co je skutečně důležité pro mě a pro můj život.

Nešlo to ze dne na den. Nepřišlo to zázrakem. Ale krok po kroku jsem si začala svůj život přenastavovat. A teď už jsou moje dny veselejší a víc se zase směju.

Jak se syndrom vyhoření může projevovat

Příznaky vyhoření nejsou jen o psychice. U někoho se ozvou přes tělo, u někoho přes emoce a u někoho přes obojí zároveň.

Může se objevovat dlouhodobá únava, bolesti hlavy, sevřený žaludek, častější nemocnost, ztráta soustředění, vnitřní napětí, podrážděnost nebo pocit, že už nemáš z čeho brát.

Právě v tom bývá syndrom vyhoření zrádný. Člověk ještě nějak funguje navenek, ale uvnitř už jede dávno na rezervu.

Co mi pomohlo

Nejvíc mi pomohlo to, že jsem přestala dělat, že je všechno v pořádku. Že to ještě zvládnu. Že stačí víc zabrat.

Pomohlo mi zastavit se. Přiznat si, že tohle už není jen únava. Že jsem přetížená a že takhle dál fungovat nechci.

Pomohl mi i koučink. Nejen v tom pochopit, co se se mnou děje, ale hlavně v tom, že jsem si začala ujasňovat, co a jak chci dělat dál. Co už nechci nést stejně jako dřív. Co potřebuju já. A taky jestli mě práce, kterou dělám, ještě vůbec naplňuje.

Postupně jsem si začala věci skládat víc podle sebe. Ujasnila jsem si svoje životní priority a začala měnit i každodenní fungování tak, aby moje dny víc odpovídaly tomu, na čem mi opravdu záleží.

Kdy může pomoct koučink

Koučink může pomoct ve chvíli, kdy cítíš, že už nechceš dál fungovat stejně, ale nevíš, kde začít. Když se ztrácíš v tom, co změnit dřív. Když potřebuješ srovnat priority, nastavit hranice a udělat konkrétní kroky, aby ses v tom znovu neztratila.

Shrnutí

Syndrom vyhoření často nezačíná nápadně. Přichází pomalu, přes únavu, tlak, tělesné potíže a pocit, že už nemáš z čeho brát.

Pokud právě teď cítíš, že už je toho na tebe moc, možná nepotřebuješ být silnější. Možná potřebuješ přestat všechno držet stejně jako doteď.

I když je tenhle stav opravdu těžký a pro ostatní někdy nepochopitelný, časem můžeš zjistit, že tě posunul dál, než sis tehdy uměla představit. Když se vyhrabeš z toho nejhoršího, často ti mnohem jasněji dojde, co v životě chceš a co už naopak nechceš dál nést.

Pokud si v tom chceš udělat jasno a začít si věci nastavovat víc podle sebe, můžeš se nezávazně objednat na konzultaci.

Možná by tě mohly zajímat i další články:

• Jak si nastavit hranice
• Vnitřní kritik pod kontrolou